Znovushledání s přáteli z Krumbachu


LOV


Je tomu zhruba měsíc, co se naše škola zúčastnila výměnného pobytu v Německu. O našem pobytu v Krumbachu už jsme vám vyprávěli. Nemusím ale snad podotýkat, že výměnný pobyt má dvě části, a to pobyt nejdříve v jedné, a pak i v druhé zemi. Právě o pobytu ve zmíněné druhé zemi, kterou je v našem případě Česká republika, bych vám rád v následujících řádcích povyprávěl.

Němečtí studenti nastoupili do autobusu okolo osmé hodiny ranní stejně jako tomu bylo u naší cesty do Německa. Přesný čas jejich příjezdu jsme se dozvěděli zhruba hodinu předem, takže jsme měli dostatek času na to, abychom dorazili na parkoviště za zimním stadionem a společně počkali na jejich příjezd. Na rozdíl od našeho prvního setkání v Krumbachu, které doprovázela hromada nejistoty, strachu a pár trapných situací, byl jejich příjezd velice radostný. Parkoviště zaplavila vlna pozdravů, přátelského povídání a vyprávění zážitků z cesty. Poté jsme se s našimi výměnnými partnery odebrali domů. Někdo byl z cesty unaven natolik, že jen pár chvil po zabydlení odebral na kutě. Našli se ale i tací, kteří si museli povyprávět vše, co se přihodilo za ten měsíc, a tak si povídali ještě dlouho do noci.

V následujících několika dnech jsme Němcům ukázali nejen naši školu, ale i celou Třebíč. Ukázali jsme jim Židovskou čtvrť, Karlovo náměstí, a dokonce jsme je vzali i na věž. Když už jsme naše město prochodili křížem krážem, znovu jsme nastoupili do autobusu a vydali se do jiných měst, jako třeba do Jihlavy, kde jsme si prošli celou zoologickou zahradu, do Brna, kde jsme je provedli po spoustě památek nebo třeba do Telče. Stejně jako v Německu, i u nás jsme pracovali na dvojjazyčných projektech, při jejichž tvoření bylo zapotřebí týmové práce a domluvy, což mnohdy není jednoduché ani v našem jazyce, natož pak v jazyce cizím. Aktivit bylo skutečně mnoho. Když konečně nastal tzv. rodinný den, tedy den bez jakéhokoli programu, kdy jsme měli možnost aspoň trochu si odpočinout, nikdo neváhal a navzdory únavě jsme se vzdali spánku či odpočinku a vrhli jsme se na náš vlastní program. Mnozí vyrazili do Prahy objevovat krásy hlavního města. Jiní si zase řekli, že bylo už dost památek a vyrazili na paintball, laser game či jiné zážitkové aktivity.

Po rodinném dnu už nám zbýval pouze jeden jediný den, který jsme mohli všichni strávit spolu. Řekl bych, že mohu hovořit za všechny, kteří se pobytu zúčastnili, když řeknu, že poslední den jsme si pořádně užili. První bod na programu byla událost, která se může konat skutečně jen na naší škole. Vzali jsme totiž naše německé partnery na fight mezi kvintou a 1. A. Musel to pro ně být dozajista nezapomenutelný zážitek. Další bod programu pro nás připravil pan Havlíček. Ptáte se, co přesně pro nás připravil? Snad společnou hru, zajímavou prezentaci nebo snad další výlet? Všechno špatně. Pan Havlíček pro nás připravil delikátního grilovaného čuníka.

Zatímco se čuník na rožni stále otáčel, my jsme jedli, povídali si a smáli se, dokud jsme vše do posledního kousku nesnědli, všechny vtipy a historky si neřekli a ústa nás od smíchu nebolela. Když se setmělo, odebrali jsme se domů na zhlédnutí filmu nebo třeba do restaurací, pokud čuník někomu nestačil. Jak už jsem psal, ten den jsme strávili výborně. Pak ale přišla ta smutná část – loučení. Je těžké si představit, že mnohé z těch lidí už možná v životě neuvidíme. Že tohle je možná opravdu poslední loučení s nimi. Těžko říct, zda to bylo štěstí či neštěstí, ale na moc času na něj nezbylo. Batohy naházet do kufru, rozloučit se, zamávat – a bylo po všem. Vrátili jsme se zpět do školních lavic a během jediného momentu se vše zase vrátilo do starých kolejí.

I když byl vlastně celý pobyt v součtu otázkou méně jak dvaceti dní, přinesl toho hodně nového. Teď ale nemluvím o zdokonalení se v jazyce či získání nových zkušeností, nýbrž o lidech, které jsme poznali a příbězích, kterých jsme byli součástí. Snad to nebylo poslední setkání, snad se ještě v blízké či daleké době uvidíme. V závěru bych chtěl ve jménu všech účastníků pobytu říct jedno velké „danke“ paní Mácové, která strávila mnoho času přípravou celé této akce. Podle mě to ale stálo za to. Pokud nevěříte, koukněte se třeba na fotky, které už teď visí v učebně 47, nebo se zeptejte kohokoli, kdo na pobytu byl, jestli si to užil. Víte, co vám odpoví? „Jawohl!“