Týden s Ruskou

Ruuská vlajk


Asi každý, kdo navštěvuje naši školu, si vzpomene na týden od 4. do 11. února, kdy u nás na škole působila skupina stážistů z celého světa. Tito studenti byli ubytování v různých rodinách, které se do projektu přihlásily. Já s mojí rodinou jsme se do projektu taky přihlásili a zde jsou dojmy a postřehy z týdne, kdy u nás byla jedna stážistka ubytovaná.

Vše začalo asi na konci října, kdy mým rodičům přišla do mailu pozvánka s možností zapojení se do programu Edison. Já osobně jsem o programu nic nevěděl, ani ze školy.

Proto jsem se na něj podíval na internetu, kde jsem zjistil, že se jedná o celosvětový projekt, který organizuje cesty po světě stážistům. Osobně jsem si myslel, že se do toho naše rodina nebude chtít zapojit, ale opak byl pravdou. Když jsme se do projektu přihlásili, zjistili jsme, že na nás zbyli asi jen poslední tři studenti, jelikož nám bylo jedno, koho dostaneme, byla nám náhodně přidělena jakási Enzhe Basyrova původem z Ruska. Nedalo mi to a vyhledal jsem si ji na Instagramu, kde jsem ji kontaktoval. Už od začátku na mě působila velmi příjemně, i přes to jsem ale měl strach, jestli se zvládnu anglicky domluvit.

Když pak nastal den, kdy jsme pro ni měli přijet na vlakové nádraží v Třebíči, strach se mě zmocnil naplno. Zbavil jsem se ho asi až po prvním dnu, po kterém jsem se už nebál říct cokoliv, i když jsem si nebyl jistý, jestli to řeknu úplně správně. Když jsme ji představili zbytku rodiny, hned začala se všemi komunikovat, to byla asi její nevýraznější vlastnost. Dokázala se bavit úplně o všem a pořád. Za to jsem byl rád, protože se za uplynulý týden asi o stupeň zvýšila moje úroveň angličtiny.

Nejdřív byla celkem rozhozená, protože s ní taťka, babička a děda komunikovali rusky, mamka německy a já anglicky, ale pak ji to očividně tolik nevadilo, protože uměla dobře všechny tři jazyky.

Většina dní probíhala asi tak, že jsem ji dovedl do školy, kde měli nějaký program, po kterém většinou chodila s ostatními studenty po Třebíči nebo do různých restaurací. Občas jsem šel s nimi. Byli jsme domluveni, že až bude chtít tak nám zavolá a my pro ni přijedeme, to asi nejlépe vyhovovalo oběma stranám.

Když zrovna byla doma, hráli jsme karty nebo si jen tak povídali, občas jsme šli s celou rodinou na procházku podívat se po zajímavostech v naší vesnici nebo ve vesnicích sousedních.

Týden uplynul jako voda a v neděli již měla namířeno do Brna, kde měla strávit ještě asi tři týdny. Na rozloučenou jsme jí koupili nějaké drobnosti a naplánovali výlet do jejího města Kazaně.

V názorech na ni a projekt Edison se asi celá rodina shodneme, přineslo nám to mnoho zkušeností v jazyce a poznali jsme, jak se žije v jiné zemi. Již plánujeme, že se příští rok zase do projektu přihlásíme.