Rozhovor se spirituálem Vojtěchem Loubem


Je mu 31 let, pochází z Brna, z poměrně velké rodiny (6 sourozenců), vystudoval osmileté církevní gymnázium; co se týče dalšího studia, kněžský seminář a studium teologie absolvoval napůl v Olomouci a napůl v Římě. V Třebíči je bezmála tři roky, takže je to vlastně čtvrté město, ve kterém prožívá nějakou větší část svého života. Není řeč o nikom jiném, než o knězi, učiteli a spirituálovi Katolického gymnázia, Vojtěchu Loubovi.

Jaký jste byl student? Provedl jste někdy něco?

Jasně, prováděli jsme toho spoustu, od vytváření imaginárních spolužáků, přes různé bitvy a sportovní utkání přímo ve třídě až k aprílové celoškolní akci „stěhování národů“, ale z bezpečnostních důvodů jsme na většinu těchto akcí uvalili informační embargo, takže žádné detaily ze mě nedostanete. Já byl samozřejmě vždy hodný a vzorný a nikdy by mě nic takového ani ve snu nenapadlo, ale v rámci posilování třídního kolektivu jsem se s radostí zapojil.


Nikdy jste nepřemýšlel nad tím, jaké by to bylo mít vlastní rodinu? Manželku? Děti?

Ne, nikdy.


Opravdu?

Dobře, dělám si srandu. Samozřejmě jsem nad tím přemýšlel, a věřím, že nad tím přemýšlí každý, kdo se rozhoduje pro kněžství nebo zasvěcený život. Možná i proto je doba přípravy stanovená na těch šest let, aby si člověk mohl pořádně promyslet, kterou cestou se chce dát. Myslím si ale, že kněz (pokud se to podaří) má jako rodinu svoji farnost – té přece věnuje svůj čas a své síly.


Co na Vaše rozhodnutí být knězem říkali rodiče? Souhlasili? Nesetkal jste se někdy třeba z nějaké strany s nepochopením nebo posměšky?

Pocházím z více sourozenců, takže v tomto ohledu to bylo pro mě jednodušší, než kdybych byl třeba jediným synem. Rodiče mi rozhodně nebránili, možná, že i něco tušili předem… Jen můj starší bratr to tehdy velice vtipně a bodře glosoval, ale to tady nemůžu publikovat. A nepochopení nebo posměšky? To si nevzpomínám, spíš údiv, většina lidí to asi nečekala.


Byl jste někdy zamilovaný? Nebo přemýšlel jste, že se kvůli ženě vzdáte kněžství?

Jsem knězem skoro čtyři roky a zatím nemám pocit, že bych se minul povoláním. Nevím, jestli je to vidět navenek, ale v kněžství jsem fakt šťastný, takže zatím nevidím důvod, proč hledat nějakou alternativu. Kněžství s sebou nese tak pestrý život, co se týče setkávání s Bohem i s druhými lidmi, že mě asi nenapadá moc povolání, která by se s tím dala srovnat. Samozřejmě že není každý den posvícení, občas mě něco štve, ale celkově vzato, v kněžství jsem šťastný. A doufám, že mi to vydrží.

A jestli jsem byl někdy zamilovaný? No jejda 🙂😍


Několik lidí nám také v otevřené otázce našeho dotazníku (dotazník byl zveřejněn v uzavřené skupině katolického gymnázia) uvedlo, že si myslí, že zásada „počkat se sexem až do manželství“ měla význam dříve, ale dnes už tolik ne. Jaký je na to Váš názor?

Hmm, to je téma na celoroční seminář 🙂 Já myslím, že to pořád význam má. Samozřejmě se nám doba změnila, ke svatbám dochází mnohem později než v dřívějších dobách, a pokud chtějí lidé počkat se sexem až do manželství, klade to na ně mnohem větší nároky, než tomu bylo v minulosti. Myslím ale, že je důležité položit si dost zásadní otázku: co je ale potřeba změnit – význam sexu nebo nevyhovující okolnosti? Možná to bude znít divně, ale já věřím, že autorem sexu je Bůh – pokud věřím, že stvořil člověka, tak taky vymyslel sex, takže pro správné pochopení by bylo dobré číst „návod výrobce“. Protože jinak je na trhu celá řada jiných návodů, které ale využívají sexuální potenciál jako prostředek k obchodnímu zisku, reklamě, výrobě závislostí, apod.

Já osobně to vidím tak, že když se dva lidé berou, tak se především darují jeden druhému, se vším, co mají a kým jsou. A stvrzením tohoto vzájemného sebe-darování je to, že se jeden druhému darují i v tom tělesném spojení. Pokud ale stvrzuji už předem něco, co jsem ještě vůbec neslíbil, tak je to, jako bych dával vzácnou pečeť na prázdnou listinu, na kterou časem možná něco dopíšu – a možná taky ne.


Celibát také nebyl vždy pro kněze a církev povinný. Co vy si o tom myslíte?

Když jsem se rozhodoval pro kněžství, tak – upřímně řečeno – jsem celibát moc neřešil, bral jsem ho jako součást povolání. Samozřejmě že je to věc, na kterou se vás hned někdo zeptá. Vlastně to lidi celkem provokuje. Ale když si to tak vezmete, je to na podobné bázi jako třeba manželská věrnost. Kněz žije (nebo má žít) intenzivní vztah s Bohem, aby z toho vztahu mohli čerpat i ostatní lidi. A k tomu potřebuje prostor. Takže já vnímám celibát spíš pozitivně, jako prostor pro to, aby tu kněz mohl být pro Boha i pro lidi. Kdybych si jako kněz našel nějakou holku, bral bych to, že se dopouštím nevěry vůči Bohu. Možná to zní divně, ale já to tak vnímám.

To, že nebyl celibát povinný, je pravda, i to, že byl zaveden z různých (zčásti i ryze praktických a světských) důvodů. Ale kdybyste se mě zeptali, jestli bych hlasoval pro zrušení celibátu, odpověděl bych asi záporně. Myslím, že kdybych měl vlastní rodinu a do toho měl vykonávat kněžské povinnosti, tak jak jsou momentálně nastaveny, určitě bych jedno nebo druhé šidil.


Ráda bych také zareagovala na jednu konkrétní věc z našeho dotazníku, protože 9,4% uvedlo, že má negativní vztah k církvi a 18,3% spíše negativní. Proč myslíte, že tomu tak je? Podle mého názoru je to poměrně vysoké číslo na to, že se nacházíme na katolické škole.

Tak na to se dá dívat z několika úhlů pohledu… Co se těch samotných výsledků týče, mně to nepřijde nijak alarmující, hodně záleží na tom, jak respondenti tu otázku pochopili. Nechci do toho moc vrtat, ale přijde mi, že je to otázka týkající se spíše dojmu z církve, než nějakého vztahu k ní. A to by pak bylo zajímavé pobavit se už konkrétně o tom, co lidem na církvi vadí a jestli dokážou také vidět kladné stránky jejího působení. Nejsem proti kritice církve, řekl bych, že mám na ni často také dost kritický pohled, ale když už kritika, tak pokud možno co nejobjektivnější a založená na skutečnosti, ne na zaběhnutých frázích.


Ještě na závěr z trochu jiného soudku…Máte nějaký plán do budoucna?

To je pro mě těžká otázka, já totiž na nějaké konkrétní plány moc nejsem. Žiju tím, co zrovna je, a mám z toho většinou radost. Ale každopádně bych chtěl umět dobře využívat možnosti, které mi každý den přináší, a rozvíjet dary, které jsem dostal do vínku.


Velice Vám děkuji za Vaši trpělivost s mými výmysly, složitou počáteční domluvou a za celý rozohovor.