Proč se nám nechce do povinné četby?


"Na to, že je ta knížka k maturitě, se mi celkem líbila."

Takovou větu jsem nedávno pronesla a samotnou mě zarazilo, že jsem ji vůbec vypustila z úst. Já, která chci studovat češtinu. Já, která se hrdě prohlašuji za knihomolku. Já, která si nedokážu do maturitního kánonu vybrat jen dvacet knížek…

Snad každý středoškolák si někdy místo knihy přečetl zkrácenou verzi na Wikipedii nebo "obšlehl" zápis do čtenářského deníku od spolužáka. Je přirozené, že ne každá kniha nás bude přitahovat, ale musí to tak být u každé knížky napsané před vznikem naší republiky? Co nás vede k tomu, abychom se klasice vyhýbali? Dá se to nějak změnit?

Češtinář na nás vysype hromadu odborných pojmů, možných motivů a výkladů díla, a ještě po nás chce, abychom mu to u tabule slovo od slova odříkali. Teď víme, že Vančura napsal Markétu Lazarovou v období, kdy "jeho díla vynikají epičností, používá archaický jazyk a všudypřítomná postava vypravěče často zasahuje do děje a obrací se ke čtenáři". O knize samotné se dozvíme jen to, že se jedná o příběh tragické lásky. V ideálním případě nám učitel ještě vyspoileruje hlavní zápletku.

Z toho všeho, co jsme si horečně zapisovali do sešitu, se ale nedozvíme, že Markéta je obyčejná holka v našem věku, která má jeden velký sen. A ten sen, její životní cíl a poslání, jí jeden muž zničí během jediné noci. Nedozvíme se, že za tou přehršlí přechodníků, se skrývá nádherný příběh, díky němuž se sami zamyslíme nad svým vlastním životem a nad svými prioritami. Stačí si jen zvyknout, že se Vančura toužil něčím odlišit, a proto je jeho styl psaní o něco složitější.

Nechci tím učitele příliš kritizovat, obávám se, že sama bych to neuměla jinak. Mrzí mě ale, že se díky jejich výkladu stávají knihy něčím nudným. Něčím, co se skládá jen z hordy odborných výrazů, které máme celý prvák v testech. Snad nám ani jim nedochází, že tyto odborné výrazy můžeme stejně tak hledat u svých nejoblíbenějších knížek od současných autorů.

Já osobně za jednu z příčin nechuti číst klasickou literaturu považuji stáří knihy. Když rok prvního vydání začíná číslem nižším než 19, je dílo automaticky moc složité, nudné a neatraktivní. Lidé v té době se zabývali jinými problémy a za zajímavé považovali úplně jiné věci než my. Nemůžeme však očekávat, že v 19. století někdo psal young adultovky o homosexuálech, fantasy plné upírů a vlkodlaků nebo dívčí románky z prostředí středních škol. Není však složité najít díla tematicky velmi podobná současným bestsellerům.

Vezměme si například Obraz Doriana Graye od Oscara Wilda. Byl napsaný na konci 19. století, tedy asi před sto třiceti lety. Tehdy byla homosexualita trestná a díla o ní nemohla vycházet. Oscar Wilde přesto napsal příběh chlapce - a poději muže, který bezpochyby choval city i ke stejnému pohlaví. Tato knížka je podle mě kombinací fantasy, horroru a jakéhosi coming-of-age románu, jehož hlavní hrdina rozhodně „není jen na holky“. Má v sobě ohromnou dávku napětí a životní filosofie, která dokáže odpuzovat i přitahovat zároveň.

Jana Eyrová od Charlotte Brönteové vyšla téměř před dvěma sty lety. Nenechme se ale odradit tím číslem, opět se jedná o krásný coming-of-age román s nádhernou romantickou zápletkou. Tuto knížku bych s přehledem považovala za běžné young adult o holce, která nejdřív nikam nepatří, ale postupně nachází své místo ve světě a objevuje nové hodnoty.

Dalším důvodem, proč se nám do klasiky často nechce, jsou spoilery. Některé z příběhů jsou natolik známé, že nemáme šanci se spoilerům vyhnout, i přesto najdeme mnohé knihy, které si díky včasnému přečtení zamilujeme. Stačí si knížku přečíst jen dostatečně brzy, aby nám ve škole nikdo neprozradil, jak to celé skončí. Nejenže budeme v hodinách působit chytře, ale hlavně budeme mít šanci si knížku užít. Nebudou nás trápit žádné motivy autora, žádné znaky literárního směru, žádné skryté významy příběhu. Jednoduše si vychutnáme "obyčejnou" knihu, jako bychom to udělali u čerstvé novinky od nám doposud neznámého autora. Bez předsudků, očekávání a odporu.

Je snad jasné, že u zkoušení nemůžeme mluvit pouze o našich dojmech z knihy a je třeba alespoň občas doplnit naše vědomosti tím, co nás učí ve škole. Podle mého názoru bychom se však měli sami snažit vidět krásu literatury – vždyť každý jsme jiný, a tudíž ve stejném díle uvidíme různé věci. A to je na literatuře kouzelné.