Příběh ženy, která přežila gulag


„Děti, važte si toho, co máte. Važte si svých rodičů. A važte si své země.“ Tato slova k nám několikrát naléhavě vznesla paní Věra Sosnarová. Možná by v jiné situaci vyzněla značně sentimentálně, ale rozhodně ne po líčení hrůz sovětského gulagu…

Paní Věra k nám zavítala ve středu 12. 4. spolu s majitelem Kartuziánského nakladatelství Jiřím Braunerem. Proto jsme se druhou hodinu neusadili do lavic školních, ale kostelních. Právě tam se totiž přednáška konala.

Možná máte pocit, že jste jméno Věra Sosnarová slyšeli už dřív. Rozhodně nemusíte mít zrovna žádné déjà vu. Paní Věra už dvakrát v Třebíči přednášela a není ani vyloučeno, že jste o ní zaslechli v souvislosti s knihou Krvavé Jahody spisovatele Jiřího Kupky, která líčí právě její příběh.

Ten se začal psát už pár let před jejím narozením, kdy její matka utekla během občanské války z Ruska, čímž ji vláda automaticky označila za zrádkyni vlasti (stejně jako spoustu dalších občanů, kteří v tuto dobu hromadně opouštěli svou válkou a hladem zmítanou zemi). Tímto činem byly automaticky poskvrněny i její děti, které se narodily v Brně a o celé matčině cestě věděly jen velmi málo. Přes dvacet let se nic nedělo, žádná odezva. Až nastala 2. světová válka, lépe řečeno její konec, a do Věřina rodného Brna přišla rudá armáda… Pro většinu obyvatel byly tyto dny velkou oslavou osvobození a konce války. Pro čtrnáctiletou věru, její devítiletou sestru Naďu, jejich matku a hrstku dalších ruských emigrantů však těmito dny začínalo peklo. Dostali se totiž do spárů NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí – státní orgán Sovětského svazu, který mimo jiné spravoval i věznice a pracovní tábory).

„Všichni – až na dvojici u zdi – pořád postávali nebo učinili jen pár kroků mezi mršinami. Matka najednou vybuchla. Začala křičet jako zbavena smyslů: ʼJá chci domů! Pusťte nás domů! Co jsem vám provedla?ʼ […] ʼKde je váš velitel, váš komandir, kdo mi řekne, proč nás tu držíte, proč tu držíte děti? Co vám udělaly moje děti?ʼ

Přiváben hlukem, objevil se na dvoře starší z obou důstojníků, kteří je zatýkali. Dva vojáci měli co dělat, aby se jim matka nevytrhla. Bylo neuvěřitelné a nečekané, jakou měla sílu. ʼJá jsem československá občanka, Libuše Šímová,ʼ křičela matka důstojníkovi do obličeje. ʼPovím ti, co jsi,ʼ řekl. ʼDobře poslouchej, abys pochopila, kde je tvé místo. Jsi zrádkyně, zradila jsi svou socialistickou vlast. Utekla jsi s Čechy, kteří bojovali proti vládě sovětů, proti Leninovi. A kurvila ses s nimi.ʼ ʼTo není pravda,ʼ vykřikla matka. Udeřil ji přes obličej, až jí vytryskla z nosu krev. ʼCo je a není pravda, určujeme my. A pamatuj první pravidlo: Drž hubu a už se nikdy na nic neptej, protože na všechny otázky dostaneš jenom tuhle odpověď.ʼ A udeřil ji po druhé. […]

Obyvatelé dvora hleděli na dívku, která hladila a utěšovala matku. Konejšivá slova nerozeznávali. Surovost důstojníkova počínání vůči ženě, která je starší než on, je naplnila obavami. Naděje, že se jejich osud brzy změní k lepšímu, se vytrácela. Důstojník jim názorně předvedl, co je očekává.“ (Jiří Svetozar Kupka, Krvavé jahody, str. 20 – 21)

Během dvou vyučovacích hodin jsme si vyslechli značně emočně vypjaté vyprávění o problémech chudobného dětství, šoku ze zatčení a hlavně o útrapách cesty na Sibiř i samotného tábora. Krvavé násilnosti ani sexuální zneužívání nevyjímaje. Paní Sosnarová sama při líčení některých situací neudržela vážnou tvář a před zaplněným kostelem se rozplakala. Nejspíš se není co divit.

Nakonec se spolu se sestrou dostaly po 19 letech zpět do Československa. Předtím si však musely zažít odmítnutí, které hlavně Věru hluboce zasáhlo. Ani po návratu domů neměly na růžích ustláno – upsaly se k 10 letům práce v JZD jako levná pracovní síla za necelých 300 korun měsíčně. Hlavně však žily pod pohrůžkou opětovného zatčení, pokud někde prozradí, co zažily v Sovětském svazu. Strach Věře svazoval jazyk přes třicet let. Když v roce 2002 rozhodla česká vláda o odškodnění obětem gulagu, neměla paní Věra žádný dokument a kromě své sestry ani žádného svědka. Peníze proto nikdy nedostala. Existují dokonce i domněnky, že si celý příběh vymyslela. Jaký by k tomu měla důvod? Pozornost veřejnosti nebo snad finanční obnos z knihy Krvavé jahody? Každý má svůj názor a ten záleží čistě na nás.

Každopádně po přednášce si nemálo studentů knihu koupilo a nechalo si ji od Věry Sosnarové i podepsat. Myslím, že to mimo jiné vypovídá i něco o naší důvěře k ní i celému příběhu.