Něco málo na začátek IX…




Měsíc s měsícem se sešel a já opět vymýšlím, co sem napíšu. Přece jen… už tuhle předmluvu píšu podeváté. Letí to. Víte, co si myslím? Že tyhle úvody stejně nikdo nečte. Ale víte vy co? To, že tohle můžu dělat a psát, pro mě i tak znamená hodně. I kdyby to nikdo nečetl. Baví mě to víc než cokoli na světě, a tak se toho nevzdám. A teď dost mých citových výlevů. Poslední týden se nemluvilo o ničem jiném, než o studentské stávce Vyjdi ven. I já sama jsem se jí se zbytkem redakce účastnila, proto pro vás máme o stávce článek. O jarních prázdninách se také studenti naší školy vydali do Říma, a tak jsme ukecali nejhodnější slečnu na světě, která do časopisu za normálních okolností nepřispívá, aby napsala krátký článek. A jestli jsme si připravili ještě něco? Kdo ví… koukněte se sami.

Carpe diem, přátelé.