Malý náhled do nového projektu: Sociální stáže


Letos poprvé byly na naší škole zavedeny takzvané sociální stáže. A o co se vlastně jedná? Stáže jsou určeny pro sextu a 2. A. Studenti si vyberou jedno z nabízených sociálních zařízení. Celým stážím předchází i podepisování smlouvy a slibu mlčenlivosti. Následně navštěvují pět dní dané místo, kde se zapojují do práce s klienty. Hlavním posláním tohoto týdne má být poznání života lidí v jiných sociálních podmínkách, ve kterých se v našem běžném životě nepohybujeme. Zkrátka nahlédnout do světa a situací za hranicí našich všedních dnů.

Ale konec obecné definice. „První ročník“ už proběhl a pilotní třídy se vydaly prozkoumat neznámo. Za sebe můžu říct, že to byl určitě zajímavý týden. A to i přes každodenní únavu a někdy i psychickou náročnost. Nová zkušenost se nikdy neztratí. Obzvlášť, když poměrně tíhnu k podobnému typu budoucího zaměstnání… Nechci však podat jen svůj subjektivní pohled. Proto si můžete přečíst reakce dalších spolužáků – – –


Alena Láníková, 2. A

„Já jsem byla v Domově důchodců na Koutkově. Nejdřív mě to trošku zklamalo, protože jsem chtěla jít do školky, ale nakonec jsem byla ráda. Personál měl skvělý přístup, skvělé bylo i prostředí a všichni jsme se shodli, že se nám tam líbilo. Užila jsem si odreagování a úplně jiný týden v úplně jiném systému. S klienty jsme hráli různé hry, například pétanque. Chodili jsme na procházky, jeden den jsme byli v zoo… Dalo mi to spoustu nových zkušeností, protože já v domově důchodců nikoho nemám. První, na co si vzpomenu z konkrétních situací, je vycházka s jednou paní, kdy jsme si společně povídaly a bylo to moc fajn. Naopak horší okamžiky nastaly, když někdo začal mluvit o tom, co se mu v životě stalo. Najednou jsem úplně nevěděla jak reagovat, i když jsem samozřejmě počítala s tím, že taková chvilka nastane.“


Adam Šplíchal, sexta

„Já jsem si vybral jako místo pro svoje sociální stáže mateřskou školku Jabulu v Moravských Budějovicích z toho důvodu, že už delší dobu vedu malé skauty předškolního věku, benjamínky. Chtěl jsem svou zkušenost s dětmi poznat i z úhlu pohledu učitele, který se jim věnuje permanentně každý den. Musím uznat, že jsem tam šel s přesvědčením, že už mám zkušeností dost a nemám co poznávat. Ale když je člověk s těmi dětmi každý den šest hodin a neustále se jim musí věnovat, tak je to fakt makárna. Odnáším si proto úctu ke všem učitelkám, které se dětem věnují pořád a navíc s velkým zápalem. Já jsem měl trošku těžší postavení v tom, že jsem tam byl ze stážistů jediný kluk a oni mě brali ze začátku spíš jako kámoše než autoritu. Co se týče pěkných situací, ty tam byly každý den. Třeba se mi líbilo, když jsem jim četl pohádku před spaním. Jenže jednou mi řekli, ať jim pohádku nečtu, ale nějakou vymyslím. Tak jsem vyprávěl, kluci tam byli rytíři, holky princezny. Pohádka se z dvaceti minut protáhla na dvě hodiny, já jsem dopovídal a oni už rovnou vstávali. Sklidilo to úspěch, i učitelky se smály. Zhruba ve čtvrtek jsem si začal uvědomovat, že se mi po těch děckách začne stýskat, když jsem teď s nimi trávil každý den… I ony mě prosily, ať tam za nimi jezdím častěji.“


Darina Růžičková, sexta

„Byla jsem v Paprsku naděje, který provozuje Třebíčská Charita. Je otevřený pro lidi s duševním onemocněním. Sama jsem nevěděla, že je rozdíl mezi mentální a duševní nemocí. Ale je v tom velký rozdíl – duševně nemocní nemají vlastně žádný úbytek na inteligenci, můžou mít klidně vystudovanou medicínu, ale zkrátka u nich vznikl nějaký problém. Patří tam třeba schizofrenie a podobně. Na stáži jsem byla sama, proto jsem se ze začátku trochu bála. Ale na konec se mi tam líbilo, klienti byli komunikativní, samostatní. Často mi dokázali vykouzlit úsměv na tváři a celkově to byli kouzelní lidé. Jen komunikace s pracovníky trochu vázla. Šlo vidět, že jsem tam asi první holka na stáži, tak občas nevěděli, co se mnou mají dělat. Někdy mě posílali třeba do kanceláře skartovat papíry, což ale neměla být náplň mé stáže. Poznala jsem tam, že taková práce s lidmi je hodně náročná a obdivuji ty zaměstnance, já bych ji asi nezvládla. A zároveň si víc vážím života, protože nikdy nevíme, co se nám může stát. Určitě mám i větší respekt k takto nemocným lidem, rozhodně nehrozí žádné posmívání na jejich adresu. Stačí klidně autonehoda, něco se nám v hlavě změní a můžeme se v situaci klienta ocitnout i my.“


Václav Málek, 2. A

„Já jsem byl na terénních službách sv. Zdislavy a Anežky. Starají se tam o fyzicky i psychicky nemocné, staré, umírající a jejich rodiny. Záleží, kde zrovna jsi. Asistence například pomáhá postiženým doma, starým lidem můžou pomoci s úklidem a podobně. Už jsem trochu věděl, do čeho jdu, protože moje mamka pracuje v podobném prostředí v Jihlavě. Zažili jsme různé situace. Třeba hned první den návštěvu paní s rakovinou plic. I přes to, že byla nevyléčitelně nemocná, si s námi chtěla povídat a byla milá. Jindy jsme šli do půjčovny kompenzačních pomůcek a zrovna se tam natáčel film. Ve středu a ve čtvrtek nás přímo poslali s terénní službou do domácností lidí. Tam jsme se hlavně dívali a povídali si s nimi, zatímco jim pečovatelky třeba uklízeli v bytě nebo se o ně staraly. Stáž mi dala spoustu zkušeností do života, ale sám bych takhle pracovat nechtěl. Přijde mi to moc psychicky zátěžové. Hlavně když si uvědomím, že člověk se stará o lidi, kteří kolikrát nemají nikoho nebo jen nejbližší rodinu.“


Stáže budou mít ještě doznění 22. června, kdy se sejdou obě třídy a ve skupinkách formou prezentací představí svou vlastní zkušenost. Setkání by mělo zároveň fungovat jako porada, kde společně tento náš týden prodiskutujeme a případně se domluvíme, co by se dalo do dalších let vylepšit.