CSM Olomouc


Prázdniny utekly jako voda, už zase se musíme posadit do lavic, tak trochu sami sobě přitáhnout uzdu a začít se soustředit na věci, do kterých se nám často nechce. Ale ten čas volnosti rozhodně není ztracený, i ve škole můžeme čerpat ze zážitků a vzpomínek. A právě jednou takovou větší akcí, na kterou jsme se mohli vypravit a „dobít si tam baterky“ na nadcházející školní rok, bylo Celostátní setkání mládeže. To se odehrálo 15. – 20. srpna 2017 v Olomouci.

Účastníci zde měli možnost navštěvovat přednášky nebo workshopy, společné modlitby, mše a programy na hlavním podiu v Korunní pevnůstce, které rozvíjely téma celého setkání: Nebojte se. Několik dní bylo navíc okořeněno i nějakou specialitou – ve čtvrtek se konaly koncerty, divadlo a muzikál, v pátek pouť na Svatý Kopeček a sobota byla dnem s rodinami, kdy sekání navštívila i spousta dalších lidí všech věkových kategorií (ani o kočárky nouze nebyla). Že se opravdu jednalo o velkou akci, dosvědčí i čísla jako 6 500 zúčastněných, 122 přednášejících nebo 35 060 rozdaných rohlíků na snídani. Jenom z Třebíče odjelo přes 100 mladých poutníků. A byla mezi nimi i nemalá část z vás. Jaké zážitky si odvezli?

„V Olomouci se mi strašně líbila ta atmosféra, je skvělý vidět několik tisíc mladých lidí, kteří mají stejnou touhu a cíl. Všechno bylo dobře připravený a z většiny přednášek jsem si něco odnesla. Nejlepší byla pouť na Svatý Kopeček, ten den jsem prožila fakt dobře.“ (Peťa Paločková, sexta)

„Nejvíc se mne asi dotkla modlitba Taizé a poté adorace a požehnání potmě jen při svitu svíček. Duchovně mě to určitě posunulo, zvláště ve vztahu s Bohem. Takže jsem rád, že jsem na letošním CSM mohl být.“ (Vojta Čapek, septima)

„Na Olomouci se mi nejvíc líbila mše na Kopečku, kde byla opravdu hodně cítit Boží přítomnost, až z ní naskakovala husí kůže. Nikdy na Olomouc nezapomenu.“ (Niki Niederhafnerová, kvarta)

Aby vše klapalo, bylo potřeba spousta dobrovolníků a členů přípravného týmu. Tímto způsobem jsem se setkání zúčastnila i já. A jak vypadal takový den „přípraváka“? Odpovědi od jednotlivých týmů by se velmi lišily. U nás ve stravování začínal den nejdříve těm, kdo měli službu na snídani. Nástup v 6:30 a skládat pečivo do dodávky. Hlavním a nejnáročnějším bodem byl samozřejmě oběd. Třeba v jídelně v kněžském semináři jsme vydávali kolem 700 porcí. Nejdřív si nachystat, vynosit jídlo do výdejny, pak vydávat, hlídat, aby nikde nedošlo pití a zametat rozsypanou rýži; a nakonec všechno zase uvést do původního stavu… Uf. Už nás ale čeká jen večeře v podobě baget nebo obložených chlebů. Pohoda. Ano, bylo to náročné (dokonce se přiznám, že jsem několikrát usnula, aniž bych si stihla sundat boty), ale taky musím asi po sté zopakovat tu ohranou větu: „Rozhodně toho nelituju.“